Články

Jsem si jist, že úmrtí senseie Hidetaky Nishiyami, byla velice silná a smutná událost nejen pro jeho rodinu, či přímé žáky, ale i pro většinu studentů tradičního karate po celém světě, kteří se s ním mohli setkat pouze na seminářích či soutěžích.

Vzhledem k průběhu jeho onemocnění , byl konec života senseie Nishiyami neodvratný moment, který si nikdo nechtěl připustit. Věřím, že většina z nás, uvnitř duše doufala a živila v sobě krásné dětské přání.- Aby sensei našel v sobě toliko síly a svou nemoc jakoby zázrakem překonal.

Po této smutné události jsem někde uvnitř sebe cítil, že se musím s lidmi podělit o mé prožitky se senseiem Nishiyamou a s paní Aiko Tori( která zemřela o měsíc dříve než sensei) a tím ocenit a zároveň poděkovat, jaký neskutečný přinos měla jejich práce a úsilí, které věnovali pro rozvoj tradičního karate . Chtěl jsem se podělit nejen o zážitky z dojo při trénincích, ale i z civilního života, abych tak lidem co neměli tutu možnost se s nimi více poznat, přiblížil jaké to bylo studovat pod jejich vedením.Pokusit se, v rámci svých možností, sdělit jaký člověk a učitel sensei Nishiyama byl a hlavně jak posunul karate jako bojové umění zase o další a podstatný stupeň dále. Jsem přesvědčen, že s touto stejnou myšlenkou se určitě potýká každý kdo měl to štěstí strávit se senseiem Nishiyamou více času při svém studiu karate. Nenašel jsem,však odvahu cokoli o něm sdělit písemnou formou. Prožitků a lekcí a to nejen v karate bylo se senseiem a Miss Aiko tolik a byly pro mě tak intenzivní, že se ve mně vytvořila obava jestli je slovem, vůbec dokážu lidem popsat.
Kdykoliv nám chtěl sensei Nishiyama něco sdělit a to nejen při tréninku, tak v tom bylo něco co pouhé slovní spojení neobsáhnou. Jakoby slovo nebylo schopno toto jeho sdělení přesně interpretovat. To byl právě ten důvod, proč jsem od svého záměru raději upustil.

Právě pro tento nejednoduchý úkol jsem velice rád, že vznikl článek“ NISHIYAMA MŮJ SENSEI“. Avi Rokah zde opravdu krásně popisuje jaký sensei Nishiyama dokázal být , jak pracoval se svými žáky a hlavně, jaké karate chtěl předat další generaci. Velice mu tímto za tento článek děkuji.

Jan Hrbáček
Legenda, skutečný mistr, vášnivý učitel, důstojný a skromný muž, jenž hluboce věřil v karate jako budo a jako způsob, jak být lepším člověkem.

Legenda nás opustila, sensei Nishiyama 7. listopadu 2008 zemřel a zanechal za sebou prázdno pro všechny své žáky i další osoby po celém světě, které za těch několik desetiletí ovlivnil. Navzdory zármutku jsme však vděční za to, že se s námi tento člověk podělil o své znalosti a moudrost a že nám zanechal neuvěřitelně hluboké učení.

Sensei Nishiyama věřil v karate jako budo a v karate jako nástroj k tomu, jak rozvinout svůj charakter a stát se lepším člověkem. Sensei byl nepředpojatý, co se výuky a rozvoje karate týče, zároveň však velice nekompromisní, co se týče udržení čistoty karate jako budo. Věřil, že jsou to právě maličkosti, na čem záleží, byl velmi striktní ohledně detailů a základů techniky a jejího využití, ale též ohledně toho, jak se člověk pohybuje, jak se chová a reprezentuje karate. Mnohokrát lidi kritizoval za nedbalou či bezvýznamnou úklonu. Téměř každý večer mi připomínal, abych se držel vzpřímeně. Říkával, že bychom měli bojovat jako samurajové s důstojností a ctí, nikoli jako gangsteři z Yakuzy, načež předvedl nedbalý postoj. Věřil, že každá chvíle strávená v dojo by měla být smysluplná, měla by nám pomáhat rozvíjet a zlepšovat nejen techniku, ale také uvědomění, silnějšího ducha, upřímnost, respekt ke druhým a vůli učit se ode všech a od všeho kolem sebe. Věřil, že prostřednictvím karate jako budo můžeme rozšiřovat lidské schopnosti.

Trval například na tom, abychom trénovali i s úplnými začátečníky, neustále mi říkal, že člověk se může něčemu přiučit od kohokoli, i od dítěte.

Často mě varoval, že mnozí takzvaní mistři jsou při zápase se svými žáky nedbalí, protože jsou zvyklí na to, že jsou mnohem lepší než všichni ostatní, až jednoho dne zjistí, že o tuto výhodu přišli. Proto říkal, že se vždycky máme snažit naplno proti komukoli.

Učení sensei Nishiyamy je tak neuvěřitelné, protože dokázal sestavit sadu principů karate a poté i tréninkovou metodu umožňující žákům uvést tyto principy do života. Karate, které vyučoval, se vyvinulo do celistvého a logického systému, do integrovaného systému, v němž je každé jedno pojetí spojeno se všemi dalšími, duševní a fyzická stránka nejsou od sebe odděleny a jejich vzájemnou závislost lze pochopit. Jeho učení bylo natolik systematické, že mu lze porozumět a bez ztráty přenést na příští generace. Ve skutečnosti se může vyvíjet a být ještě hlubší; stejně jako sensei zdokonaloval karate.

Sensei nám mnohokrát říkal, že když studoval u senseie Funakoshiho, nic moc mu nebylo vysvětlováno, většinou jen vnější aspekty. Avšak sensei Nishiyama toto učení vzal, prozkoumal a zamyslel se nad ním, a jeho karate se poté stalo moudrostí v pohybu. Teprve až před pár lety měl pocit, že dosáhl úplného systému, sjednocující sady tréninkových metod umožňujících žákům tyto principy využívat. To neznamená, že nabyl dojmu, že tím to končí a karate je již dokonalé; cítil, že karate je nekonečné a my vždy můžeme – a měli bychom – usilovat o další učení a zlepšení. Často mě varoval, že ve chvíli, kdy budu mít pocit, že všechno vím, tak jsem skončil. Říkal mi, abych se učil od všeho.

Jeden z jeho starších žáků z Japonska, jenž je dnes slavný mistrem, mu před lety na jednom letním soustředění, když měl problémy pochopit jeho učení, řekl: „Všechny tyhle věci jste mě ale v Japonsku neučil!“ A sensei mu odpověděl: „Nezůstávám na jedno místě, nadále se učím, takže musíš přijíždět a učit se častěji.“

Jiný starý žák z Japonska, jenž je dnes také slavný mistrem, mi jednou řekl: „Máš štěstí, že jsi se senseiem každý den. Já bych za ním potřeboval přijet a být s ním dva roky, ale takový luxus si nemůžu dovolit, když mám ve své organizaci čtyřicet tisíc žáků, ze něž jsem odpovědný.“ Sensei Nishiyama byl nejen nadaným sportovcem s talentem na karate, ale vynikal také vlastnostmi, díky nimž se stal inovačním mistrem. Byl vysoce inteligentní, neustále hledající, a perfekcionista. Byl vášnivý i disciplinovaný; chtěl porozumět důvodům detailů v kata i v základech. Věděl, že to tam všechno je z nějakého důvodu a že je na nás, abychom pátrali a prolomili kód kata, jelikož nic není povrchní. Usiloval o porozumění základních principů karate a pochopil, že některé věci v karate jsou mimo dosah logiky; věděl však, že jsou pravdivé a že je lze získat jen zkušenostmi. Proto musíme přijmout ústní předávání a řídit se jím. Přijmout znamená neúnavně nacházet cesty, jak tato pojetí používat, i když je prozatím nelze uchopit intelektuálně. Sensei Nishiyama hledal spojení mezi duševní a fyzickou stránkou a byl schopen vyjádřit veškerá pojetí jednoduchými a skutečnými slovy a činy. Jeho učení nebylo tajemné ani neuchopitelné, nebylo však jednoduché, vyžadovalo úsilí a rozjímání a pak se stalo kouzelným; avšak díky způsobu, jakým učil, byly všechny obtížné koncepce dosažitelné. Když něco nelze pochopit, někteří učitelé to často předkládají jako cosi magického a záhadného. To však nebyl případ senseie Nishiyamy. Hledal a pátral tak dlouho, až byl schopný porozumět a svým žákům podat i ty nejsložitější koncepty. Nikdy ho neomrzelo zkoumání a experimentování. Nahlížel do mnoha oblastí, jako budo, sportovní věda, psychologie a dokonce i tanec, aby mu pomohly hluboce porozumět principům karate a pohybu člověka.

Chápal, že porozumění karate nemůže být pouze intelektuální; člověk musí tvrdě trénovat a pak rozjímat. Bezmyšlenkovitý trénink by jen posilnil špatné návyky a způsobil stagnaci.

Karate bylo jeho skutečnou vášní. Za těch 27 let, co jsem s ním cvičil, každou lekci, každý den, vždy byl nabuzený a nadšený, vždy hledal nové cesty hlubšího pochopení starých principů, karate opravdově prožíval a miloval, a vy jako žáci jste tak cítili potřebu vydávat ze sebe na každém tréninku to nejlepší. V jeho skupině vám nezbývaly žádné výmluvy, proč ze sebe nemůžete vydat to nejlepší, byl duchaplným člověkem, jenž vedl příkladem a praktikoval to, co hlásal.

Jak moc byl Nishiyama náročný? Očekával od vás, že přijdete na hodinu bez ohledu na to, zda jste nemocný či zraněný. Nečekal, že se zraníte ještě více, když už jste zranění byli; přesto byl přesvědčený, že vždy jste se mohli v něčem zlepšovat, třeba když jste byli nemocní a cvičili jen lehce, mohli jste se učit uchovat si energii a vydat ze sebe sílu s minimální vnější námahou. Když jste nemohli používat ruku kvůli vykloubenému ramenu, mohli jste se soustředit na použití kyčlí a nohou; když jste nemohli použít jednu nohu, mohli jste cvičit na druhé a procvičovat reakce na zemi z jedné nohy, rozvíjet propriorecepci a stabilizaci svalové síly. Hlavně však rozvíjet ducha, jenž je nezadržitelný… nikdy se nevzdávat.

Jeho odchod je velkou ztrátou pro svět karate a zanechává prázdno ve mně i v mnoha dalších lidech. Zejména proto, že můj život byl a je o porozumění a osvojení si toho, co tento muž učil.

Je to sice velká ztráta, na druhou stranu však musíme oslavovat, že nás tento člověk takovou dlouhou dobu učil, že byl nadmíru produktivní a zanechal nám poklad, který musíme chránit a starat se o něj. Není sice s námi, ale je na nás, abychom jeho skutečné učení udržovali živé, aby se co nejvíce lidí mohlo těšit z jeho moudrosti, která tu po něm zůstala.

Karate senseie Nishiyamy je bezpochyby jedinečné, je to opravdový ucelený systém, ucelená skládačka, v níž každý detail má svůj důvod a pojí se a ovlivňuje všechny ostatní aspekty pohybu a boje.

Sensei Nishiyama se držel principů budo a vytvořil velice účinné karate, jež závisí na obratnosti spíše než na síle a velikosti svalů, je to velmi složité karate, avšak tato složitost nás má vést k jednoduchosti. Bez pochopení této složitosti nelze dosáhnout jednoduchosti v obratnosti.

Nishiyamovo karate je karate založené na myšlenkách budo, zároveň se však nejedná o žádné záhadné pojetí, které musíte přijmout a věřit v něj. Naši předkové k těmto principům dospěli prostřednictvím zkušeností a potřeby přežití, tyto důkladné principy jsou však znovu a znovu potvrzovány sportovní vědou a výzkumem a jsou založeny na způsobu, jakým funguje naše tělo a mysl.

Sensei Nishiyama pochopil, že forma, kterou jsme získali od předchozích generací, byla nosičem, jenž nám měl pomoci porozumět a osvojit si základní principy karate; je to symbol principů. O principech karate se nelze pouze bavit jako třeba o chemii, proto jsme tuto formu obdrželi s ústním předáváním. Smyslem není, abychom ji napodobovali a mechanicky opakovali, nýbrž nám má pomoci pochopit a získat pro své tělo dobré návyky. Tomuto sensei Nishiyama říkal „tělesný systém“, sportovní věda to nazývá pohybové vzory nebo motorické paměťové stopy, je to jako instalace kvalitního softwaru do počítače.

Dojo senseie Nishiyamy bylo jako ostrov v obrovském Los Angeles, ostrov hledání pravdy. Byl oddělený od shonu a každodenního života města. Nemuseli jste jezdit kamsi daleko do hor, skutečný mistr tam pro vás byl každý den a vy jste to museli jen poznat, přijít a vzít si ten poklad, který nabízel. Když jste vstoupili do jeho dojo, pocítili jste intenzitu a zvláštní, jedinečnou energii toho místa.

Toto dojo bylo velice jednoduché, nezměněné po dlouhá desetiletí, stejně jako jsou nadčasové principy karate. Na rozdíl od mnoha nablýskaných tělocvičen a dalších zařízení pro bojová umění v Los Angeles by vás při cestě kolem nikdy nenapadlo, jaký poklad se uvnitř skrývá.

Během uplynulých 27 let jsem viděl, jak se učení senseie Nishiyamy trvale vyvíjí. Jeho karate i učení byly vždy přesné a hluboké, každým rokem však byly ještě hlubší, propracovanější, méně drsné, jemnější, obratnější a účinnější.

Před 27 lety učil načasování a přesný vnější pohyb, mezi námi byli velcí bojovníci, náš duch byl silný a cvičení drsné a někdy až téměř násilné.

Postupem času se vyvíjelo, duch a intenzita zůstávaly stejné, ale výcvikové metody byly čím dál důkladnější, účelnější. Technika závisela stále více na vývinu síly zevnitř než pouze na přesné mechanice, více na využití dechu, záměru a energie ki, přičemž technika byla nástavba a výraz, a časování a strategie byly důkladnější. Principy dobré techniky a dobrého načasování byly čím dál propojenější a navzájem závislé. Horlivost již nestačila, cvičení bylo méně drsné, avšak zápas byl na mnohem vyšší úrovni zručnosti. Vývoj učení lze snadno vidět na proměně boje v dojo; horliví, avšak klidnější lidé, plán a strategie spíše než výměna technik.

Sensei Nishiyama se nebál zcela opustit některé staré způsoby a připustit, že něco z toho, co v minulosti učil, nebylo tím nejlepším, a proto to nyní děláme jinak.

Rozvíjelo se chápání toho, jak co nejlépe využít malých prostor, jak se sladit s protivníkem, zvolit postup a strategii. Začalo být zjevné, že nejlepší bojovníci nemusejí být nutně ti největší, nýbrž ti přemýšlivější, jenž dokázali pochopit a implementovat Nishiyamovo učení. Při návštěvách jeho starších žáků byl vidět rozdíl mezi hrubou silou a důkladností, kterou rozvíjel.

Jeden ze starších žáků mi řekl, že dlouhé roky nevěřil tomu, že to, co Nishiyama učí, opravdu funguje. Jeho praktické mysli to znělo až příliš tajemně, pak si však uvědomil, že mladší generace tyto koncepce využívá ve své technice a že fungují.

Ipatsu Shobu – jedno střetnutí, jedna šance zvítězit či prohrát.

Při vzpomínkovém obřadě buddhistický kněz při popisu toho, jak sensei žil svůj život, zmínil zenovou koncepci Ichi-go Ichi-e (jeden okamžik, pouze jednou).

Byl to jeden z nejvýznamnějších pilířů jeho učení.

Můj učitel neustále zdůrazňoval význam vážnosti při tréninku. Prosazoval myšlenku, že člověk musí věnovat pozornost každé technice a každému okamžiku. Nemohl vystát lehkomyslnost.

Pravidelně nám při cvičení říkával: „Přemýšlejte o každé technice tak, jako by to měla být poslední technika ve vašem životě.“

Říkával, že v dřívějších dobách život závisel na tom, co se člověk den předtím naučil, proto samurajové museli trénovat s největší pozorností a vážností. Dnes, jelikož cvičíme v přátelském prostředí, musíme věnovat velkou pozornost tomu, abychom tento duch budo neztratili.

Ve sportovním zápase můžete přijít o nějaký bod a pak ho zase získat, můžete prohrát jeden zápas a další vyhrát, avšak v budo je jen jedna šance. Proto můj učitel říkával: „Vždy se snaž ze všech sil,“ nebo: „Vydej ze sebe všechno, nepřemýšlej, co bude dál.“

Toto pojetí říká, že člověk je přítomen v každém okamžiku, že je v dané chvíli plně tam. To proto, že žádný okamžik se nebude opakovat, nikdy se znovu neocitnete ve stejné chvíli. Pokaždé, když provedete nějakou techniku, tak bez ohledu na to, pokolikáté ji provádíte, je nová, má jiné vyznění a představuje odlišnou zkušenost. Pokud budete mít tohle stále na mysli, nebudete nikdy žádnou techniku opakovat jen ze zvyku. Každý druh učení se pak stává opravdovým učením s uvědoměním.

Princip ichi-go ichi-e (vypůjčený ze zenu) je známý v mnoha japonských bojových umění, neznamená však nutně, že člověk musí neustále myslet na to, že pořád musí být dokonalý. Právě naopak, snažit se ze všech sil znamená, že jakmile učiníte pohyb, tak i když uděláte chybu, máte být rozhodní, dát do toho všechno. Můj učitel vždycky říkával: „Dělej chyby, chyby potřebujeme dělat,“ ale zároveň: „žádné váhání, dej do toho všechno.“

Bez toho, že bychom dělali chyby, nemůžeme vstoupit na neznámá území, kde se cítíme nepohodlně; pokud se bojíme dělat chyby, nemůže nastat učení ani změna návyků.

Snažit se ze všech sil není pro člověka břímě či tlak, aby byl neustále dokonalý. Je to potěšení a radost z toho, že je cele přítomen a soustředěný na to, co právě koná.

Můj učitel tímto způsobem skutečně žil, nikdy jsem ho neviděl, že by prostě jen učil další skupinu, každý den učil s nabuzením a vášní, dával do toho vše, co uměl. Proto jeho učení nikdy nestagnovalo; s takovým příkladem jeho žáci neměli žádnou výmluvu, aby se nesnažili ze všech sil.

Zdůrazňoval, že lepší, než dělat věci snadným a pohodlným způsobem, je dělat je správným způsobem. Jinými slovy někdy můžeme dosáhnout výsledku, i když používáme špatné postupy a způsoby, ale pak nečiníme žádný pokrok; zachováváme si špatné návyky a spoléháme na přirozenou schopnost, která je omezená.

Sensei Nishiyama byl přísný a nekompromisní, na druhou stranu byl však velmi citlivý, společenský a zábavný. Pamatuji si, že když jsem ho poprvé slyšet říkat vtip, nesmál jsem se, protože mi chvíli trvalo, než jsme si uvědomil, že může být i zábavný.

Přestože většina rozhovorů byla o karate, věděl spoustu věcí i o všem ostatním a na všechno měl nějaký názor. Vždycky mě překvapil svými vědomostmi z politiky, ekonomie a dokonce i historie; skutečně se zajímal o mnoho věcí.

Miloval dobré jídlo, a hlavně dobrou kávu a čokoládu, takže rád jezdil do té části města, kde žiji já (a kde jsou dobré kavárny), na dobrou kávu a jídlo.

Jak víme, že sensei byl skutečným, opravdový člověkem? Člověkem, jenž praktikoval to, co učil, a nikdy neřekl nic nepravdivého? Bylo mnoho způsobů, jak to poznat. Stačilo se na něj podívat, když se smál. Smál se celým tělem, vždy to byl skutečný smích, jakým se smějí děti.

Nebo když učil, většina lidí nerozuměla jeho angličtině ani po mnoha letech (já ano, protože jsem skutečně chtěl). Nebylo to však nutné, protože když mluvil, mluvil celým tělem a věděli jste, co chce, a v mnoha případech to bylo lepší, než rozumět mluvené řeči, jelikož slova mohou být zavádějící či špatně pochopená. Byl člověkem, jehož myšlenky, slova a činy byly totožné. Sensei měl vizi, měl vysoký intelekt a byl velmi intuitivní. Mnohokrát, když mi něco říkal, jsem nejprve nechápal důvody, nebo jsem s tím nesouhlasil, ale postupem času, někdy dokonce po mnoha letech, jsem pochopil, proč určité věci řekl. Obvykle měl pravdu a dokázal vidět dopředu, ať už se jednalo o karate nebo život obecně.

Stát proti němu byla pak nejkouzelnější zkušenost. Aiko, jeho sekretářka, jež zemřela jen měsíc před ním a od níž jsem se toho naučil stejně jako od něj samotného, mě často pobízela, abych se proti němu postavil. Někdy ho po tréninku proti mně postavila a to bylo úžasné, protože když se mě jen dotkl, bylo to, jako kdybych dostal ránu kladivem. Měl dokonale propojené tělo a dokázal ho perfektně využít k vývinu ohromné síly zdánlivě velice malým pohybem. Jeho technika se vždy jevila zcela bez námahy; potřeboval jen pár decimetrů pohybu k vývinu ničivé síly. Velmi dobře věděl, jak ze svého těla dostat sílu bez velkého vnějšího pohybu.

Ještě úžasnější byly jeho duch a časování. Postavit se mu bylo jako postavit se stěně energie, téměř se nepohnul, ale i tak nenabízel žádný prostor k útoku. V okamžiku, kdy jsem se pohnul, on tam už byl. Pamatuji si, že nás sledovali sportovci z jiných zemí a nemohli věřit, že ten starý muž byl vždy o krok přede mnou. Stále se mě ptali, jestli jsem se snažil ze všech sil, což jsem se samozřejmě snažil. Pokaždé jsem zkoušel provést více věcí a provést je jinak. Bezpochyby jsem byl rychlejší než sensei, když mu bylo 75 let, nebylo to však o rychlosti a síle, nýbrž o postřehu, kontrole situace a o schopnosti pohybovat se jen tolik a tehdy, jak bylo třeba. Zachytil můj záměr, nikoli fyzickou akci. Podle Aiko mě zasahoval ještě předtím, než jsem se začal pohybovat. Čím dál víc jsem chápal, co dělá, a vážil si jeho mistrovské úrovně, nikdy jsem se však nepřiblížil k tomu, abych se vyrovnal jeho schopnostem. Představte si, že každý den před vámi stojí muž, jenž nejen přednáší nádherné myšlenky a pojetí, ale také je žije, jsou do něj vykované. Být každý den u takového mistra je skutečné privilegium.

Aiko mi říkávala: „Neposlouchej ho jenom, vez se na jeho pohybu, ukradni mu ho, aby ses učil.“ Její slova měla dva významy: zaprvé ti nedá všechno, musíš si to osvojit sám, aby viděl, že za to stojíš. A zadruhé vzhledem k tomu, jak logický a systematický sensei je, karate je pro něj tak přirozené, že některé věci provádí, aniž si je uvědomuje, je schopen nastínit nejdůležitější myšlenky a principy, ale určité jemnosti musíš vypozorovat a ukrást si je. „Musíš číst mezi řádky,“ říkávala mně.

Sensei byl mistrem toho, jak toho říci hodně několika slovy. Věci, které říkal, měly vždy hluboký význam, a já jsem zjistil, že čím více cvičím, tím více rozumím tomu, co všechny ty fráze znamenají. Dodnes zápasím s věcmi, které jsem od něho pravidelně slýchal. Před dvěma týdny jsem si tyto fráze zapisoval a bylo z toho sedm stránek. Každou z nich lze propracovat a rozšířit. Mají hluboký význam, a to jak v souvislosti s karate, tak se životem. Jakou moudrost skrývají ty krátké věty, které užíval? Dnes, když každý den cvičím, sensei Nishiyama a Aiko San stále stojí přede mnou. Myslím na to, jak by reagovali na mé cvičení a učení, jakých oprav bych se dočkal, a doufám, že budu schopen udržet čistotu jejich učení; nejprve prostřednictvím svého vlastního cvičení a rozvíjení, a pak prostřednictvím svých žáků. Sensei učil příkladem, nikdy neučil nic, co sám nezakusil či nepoužil ve svém karate. To je velká lekce, kterou se vždy budu snažit aplikovat.

Sensei neměl rád lidi, kteří o karate filozofovali, ale dostatečně necvičili a nebyli schopní svá slova podložit činy; tento typ lidí nazýval „kuchi waza“, technika pusy. Velmi ho také rozčilovalo, když se některý z jeho žáků dostatečně nesnažil změnit své návyky. Častokrát, když s námi přišli trénovat nějací hosté, jsem v jeho tváři viděl, že by mohlo dojít k něčemu nepříjemnému.

Při pohřebním obřadě buddhistický mnich krásně řekl, že Dharma, učení senseie, prostřednictvím jeho žáků buď přežije nebo zanikne. Jsem odhodlaný jeho nádherné učení a moudrost chránit a udržet naživu. Sensei by nechtěl, aby se z jeho učení stal rigidní systém, který se jen napodobuje. Chtěl by, aby se vyvíjelo prostřednictvím skutečného porozumění a aplikací principů, které objevil. Musíme být opatrní, abychom neopomenuli původní principy, k nimž vedla cesta plná práce, vášně a zvědavosti. Jakmile však tyto principy pochopíme a osvojíme si je, můžeme s nim provádět, co budeme chtít, a používat je mnoha způsoby, přizpůsobovat je každému cvičícímu, jelikož se jedná o živé karate, neomezené vnějšími aspekty. Každá generace musí stavět na generaci předchozí a snažit se o správné pochopení a o to, aby se vydala správným směrem.

Když myslím na senseie, myslím na vzpřímenost, důstojnost, integritu, poctivost, krásný pohyb, čistotu a všechny ty dobré a pozitivní věci v životě.

Tradice pokračuje…
(Vidět co ještě vidět není, slyšet co ještě slyšet není)

Jak BUDO popisuje, je to nejvyšší úroveň intuice a vnímání, schopnost člověka vnímat bez uvědomování si sám sebe, bez rušivého vlivu myšlenek a úvah jimiž je zahalen.

Na této úrovni, bez toho aniž byste zrakem viděli a mozkem předvídali, znáte soupeřův úmysl či záměr ještě předtím, než dojde k jeho fyzickému projevu (útoku). Není to žádný zázrak, každý je schopen tohoto vnímaní dosáhnout. Je to však velice ošidná záležitost. Čím více a usilovněji se toho snažíte docílit, o to těžší a složitější se to pro vás stane. Krásné na tom celé je, že pokud máte správné vedení a směr a chápete všechny faktory, které k tomuto stavu vnímání vedou, dostanete se tam.

Problém spočívá hlavně v našich názorech a předsudcích. Ve společnosti, ve které žijeme, jsme vychovávaní a učeni věřit pouze logice a řešit věci hlavně pomocí rozumu. Důvěřovat pouze tomu co vidíme na vlastní oči a tomu co je věrohodně dokázáno.

V karate stejně jako v každém správně praktikovaném bojovém umění činí tento přístup (tzn. vyhodnocování a důvěřování jen v to, co vidíme) naše reakce pomalé a vždy budeme reagovat na soupeře pozdě a neúčinně. Jestliže však oživíme a otevřeme naše vnímaní pomocí citu (ne emocí !), tak vždy obdržíme dostatek informací v soupeřově pohybu tzv. jazyku těla, dechu a jeho vnitřním rytmu a energii, kterou k nám vysílá. Tím budeme schopni rozpoznat soupeřův záměr a pohyb v časovém předstihu.

Uvádím jen některé podmínky, které musí být splněny pro dosáhnutí této úrovně.
  • zachování stabilních emocí pod tlakem (psychický tlak)
  • zdravá sebedůvěra
  • zkušenosti
  • správné používání dechu a očí
  • správné použití těla a pohybu - technika.
  • věřit, že toho lze dosáhnout!
Namáhavý a správný trénink přináší sebedůvěru a sebedůvěra přináší stabilní emoce. Samozřejmě jsou i další faktory, které ovlivňují emoce, jako je dech, držení těla a způsob jakým se pohybujeme.
Jestliže se rozrušíme nebo máme strach, náš dech se zrychlí a stoupne nahoru, takže dýcháme jen horní částí plic. Moc si však nepomůžeme ani tehdy, když se budeme soustředit na zpomalení dechu. Tím se náš dech i koncentrace velice zúží. Ale my potřebujeme být doširoka otevřeni a koncentrováni. Proto by jsme měli dýchat přirozeně.

Dech
Pomocí našeho vlastního dechu zachytíme soupeřův rytmus a pohyb daleko lépe než očima. Spolehneme-li se pouze na oči, budeme vždy pozadu za soupeřem. Pomocí dechu se spíše snažíme soupeře "vést", naladit se na něj, než s ním bojovat a soupeřit. Říkáme, že náš dech a dech soupeře se musí stát jedním. Vyšší stádium je, když dechem vedeme soupeřův dech a pohyb. Odpovídá tomu příměr velitel – voják (soupeř). Jestliže se napojíme na soupeřův dech, tak se také napojíme na soupeřův záměr. Dech je spojovací článek mezi mentální stavem a fyzickým projevem. Raději reagujeme na soupeřovu akci dechem než očima. Reakční proces - pohled, analýza, rozhodnutí a potom výkonná akce je velice pomalý a pro nás nevyhovující. Proto se úmyslně snažíme vyhnout této akci a to pomocí reakce dechem, která aktivuje střed těla. Říkáme tomu "číst přímo z páteřní úrovně." (Tento předmět potřebuje větší vysvětlení přesahující rámec tohoto článku.)

Zkušenosti
Z mnoha tréninkových zkušeností kdy stojíte proti různým soupeřům, vychází najevo, že většina lidí vychází z podobného vzoru reakce, i jak vysílají svoji energii k soupeři ještě předtím, než dojde k jejich akci – útoku. To je velice důležitá součást pro "načítání" soupeře bez toho aniž bychom prováděli jakoukoliv analýzu. Zkušenosti však mohou vytvořit i špatné návyky. Způsob jakým mentálně reagujeme na podnět vytváří odpovídající reakci fyzickou. Při odpovědi na určitý podnět jsou nervové vzruchy vedeny tomu odpovídající dráhou k výkonné části těla. Při stejném opakovaném podnětu pak jde nervový vzruch již dříve vytvořenou cestou. Takže jestliže si vytvoříme např. návyk tenze, nervozity nebo zuřivosti a stojíme-li proti soupeři, zablokujeme si tím naši schopnost vnímat pomocí citu a tím pak možnost reagovat za pomoci "plovoucího vědomí".
V karate pracujeme s faktem, že zrak ovlivňuje mozek. Jestliže se na soupeře díváme velice koncentrovaně, tvrdě, budeme vytvářet úsudky a analýzy. Tím se dostaneme mimo soupeřův rytmus, nebudeme se schopni na něj napojit a velice jednoduše se staneme rozrušeni, nejistí a emočně nestabilní. Pakliže se budeme spoléhat pouze na zrak, začneme váhat a pochybovat....
Jak ho pochopit.

Definice a základní myšlenky
Dne 11. prosince 2005 proběhla v kalifornském Los Angeles v USA oslava založení Rady japonského Budo-bojových umění v USA. Následující text je shrnutím řeči, kterou při této příležitosti přednesl Hidetaka Nishiyama, předseda Mezinárodní federace tradičního karate (ITKF).

V průběhu minulých století Budo usilovalo o rozvinutí systémů bojových umění, která nezávisejí na fyzické síle, ale spíše na psychologických a fyzických technikách, které maximalizují energii a sílu člověka. Cvičením Budo si člověk zlepšuje psychickou sílu a schopnosti způsobem, který mu potenciálně umožňuje ovládat protivníka bez fyzického střetu. Budo je základem fyzických disciplín, které usilují o vítězství bez boje.

Historie vývoje Budo
Po povstání Tengyo v roce 940 n. l. propukaly v Japonsku pravidelně občanské války. V obdobích vnitřních konfliktů docházelo k rozvoji řady bojových technik, včetně jízdy na koni, lukostřelby, naginaty, šermu a boje v poli.

Zavedení střelných zbraní v roce 1543 podpořilo vývoj bojových systémů. Tradiční brnění z lakovaného dřeva a kůže rychle zastaralo a bojovníci zbavení této těžké výstroje mohli v přímém boji využívat rychlé a důmyslné techniky.

Počátkem 17. století vytvořil Iejasu Tokugawa v Japonsku sjednocenou vládu a na dalších 250 let tak zamezil vážnějším bojům. Japonské bojové techniky, původně vyvinuté pro skupinový boj, byly v období šógunátu Tokugawa studovány jako forma individuálního boje. Přední odborníci různých bojových systémů zavedli vysoce vyvinuté techniky, které využívaly nejen svalovou sílu, ale také psychické a fyzické strategie a techniky v rámci systematicky organizovaných tréninkových režimů. Z těchto souborů znalostí se poté vyvinuly různé školy bojových umění.

Tyto bojové techniky pak byly začleňovány do základního vzdělání hlavně v samurajských rodinách, kdežto přínosy tréninku bojových umění byly studovány v různých akademických oblastech. V éře Kanjei (1624-1643) se náboženští učenci zaměřili na duchovní přínosy bojových umění, na které pohlíželi jako na filozofii. Konfuciáni považovali bojová umění za způsob přípravy osob, které měly přispět k budování silného národa. Lékařští badatelé objevili hodnotu tréninku bojových umění jako formu tělesné výchovy. Součástí studia bojových umění se staly akademické přístupy. Prostřednictvím tohoto procesu se bojová umění stala něčím více než jen sumou svých technik. Byly zdokonalovány jako způsob (DO) doplnění charakteru člověka prostřednictvím studia bojových technik (BU). Bojová umění se tak stala kulturním fenoménem.

Budo jako umění
K provedení technik Budo dochází tehdy, když se „kyo“ – nestřežené duševní a fyzické kolísání člověka – objeví ve spojení s protivníkem mezi pohyby. To poskytuje příležitost pro zadržení, které může být provedeno pouze osobou trénovanou ke vnímání takových okamžiků. Aby byl člověk schopen „zachytit“ toto okénko příležitosti a využít techniku, musí eliminovat veškeré zbytečné pohyby. Sílu pro účinnou techniku je nutné vyvinout co nejmenším pohybem. Dokonalé a důkladné pohyby vyhovující této podmínce jsou výsledkem účinného využití souboru znalostí a zručností, které jsou z pohledu veřejnosti uspořádány jako umění.

* Filozof a přírodovědec Aristoteles (384-322 př. n. l.), jenž založil kineziologii, prohlásil, že akt vytvoření velké síly malým pohybem je bezpochyby krásou v konceptu i formě.

Budo a soutěže
Přestože několik škol Budo nezahrnuje žádné soutěže, judo, karate a kendo pořádají národní i mezinárodní soutěže. Judo se jako první z Budo systémů stalo olympijským sportem, a to v roce 1964 v rámci olympiády v Tokiu. Následné významné soutěže v judu, včetně olympijských her, díky televizním přenosům přitáhly značnou pozornost veřejnosti. Někteří lidé se však domnívali, že judo tím ztratilo své základy Budo.

Judo poprvé přitáhlo pozornost lidí po celém světě svými záhadnými rysy vcházejícími z Budo, jako například schopností malé osoby přehodit mnohem většího soupeře. Když se však soutěže v judu přizpůsobily požadavkům sportovního prostředí, o tyto mystické prvky přišlo. Klesající počet cvičenců juda lze přičíst právě této ztrátě.

Budo se od sportovních soutěží liší v mnoha aspektech, včetně následujících:
1. Soutěžní sporty jsou obecně považovány za způsob, jak uvolnit fyzickou energii prostřednictvím cvičení podle předepsaných pravidel. Naproti tomu Budo má kořeny v „šiai“, tréninkové metodě používané již od časné fáze vývoje Budo nezahrnující „hru“, jako je tomu ve sportech. Soupeří v praktickém boji proti sobě bojují podle určitých pravidel (občas v opravdovém boji až do smrti jednoho z nich). Smyslem tohoto postupu je vyzkoušet schopnosti člověka, který má zároveň příležitost naučit se od svého soupeře duševní a fyzické techniky. Šiai staví člověka do extrémní pozice, v níž má v podstatě jen dvě možnosti: přežít nebo zemřít. Díky těmto okolnostem je učení mnohem účinnější. Sportovní soutěže rozvíjejí ve sportovcích pozitivní duševní účinky jako pocity úspěchu, přátelství atd., kdežto cvičenci Budo se těší z pocitu uspokojení v šiai, které jim poskytuje cennou příležitost učit se.
2. Mnohé soutěžní sporty mají různé kategorie, jako například systém váhových tříd. Vítězem se často stává ten, kdo dosáhne nejvyššího součtu specifikovaných bodů. Díky těmto rysům si účastníci mohou užívat herní součást, jež je podstatou sportů. V Budo zápase by však každá zbytečná podmínka a technika měla být eliminována, jelikož všechny Budo systémy byly původně vyvinuty k co nejrychlejší porážce protivníka, aby bojovník mohl na bojišti čelit mnoha soupeřům. Konečným cílem je zničit soupeřovu sílu jediným rozhodujícím pohybem. Tento princip Budo je v kontrastu se sportovními soutěžemi, které zahrnují různé obměny přidané z důvodu větší zábavnosti.
3. Soutěžní sporty pomáhají sportovcům uvolnit nahromaděnou energii. Tento příznivý aspekt pomáhá při ovládání stresu, a je tudíž oceňován. Při Budo je však energie nahromaděná v lidském těle uplatněna v jediném okamžiku a tělo musí být ihned poté znovu dobito, aby se bojovník mohl utkat s dalším protivníkem nebo čelit překvapivému útoku jakéhokoli typu v každodenním životě. (Toto dobíjení se nazývá „zanšin“ a je považováno za velmi důležitý prvek Budo.)
4. Jak již bylo uvedeno, v šiai není soupeř nepřítelem, nýbrž jedná jako učitel poskytující cvičenci příležitost vyzkoušet jeho schopnosti a dovednosti. Z tohoto důvodu je základním požadavkem správná etika, kterou nelze opomenout v žádném šiai. Naproti tomu dobré chování ve sportovních soutěžích vyjadřuje respekt a přátelství mezi soutěžícími dodržujícími při provozování daného sportu pravidla hry. Takové způsoby nejsou předepsanými ani prosazovanými prvky v Budo.
5. V soutěžních sportech fungují pravidla jako vymezení daného sportu samotného. V případě Budo musí pravidla zahrnovat duchovní složku a důmyslnost technik. Sestavit správná pravidla a předpisy pro systém Budo je však úkol splnitelný pouze těmi nejlepšími cvičenci, kteří nejen pochopili, ale i zvládli ducha i techniky tohoto systému.

Byl to dr. Jigoro Kano, zakladatel moderního juda a první japonský člen Mezinárodního olympijského výboru, jenž si uvědomoval nebezpečí proměny Budo na soutěžní sport. Po návratu ze Stockholmu v roce 1912, kde působil jako ředitel prvního japonského týmu, poznamenal: „Pokud se judo stane olympijským sportem, bude to pro něj zničující.“ Tímto poznáním dr. Kano projevil své hluboké pochopení rozdílů mezi sportovními soutěžemi a šiai v systémech Budo.

Celosvětová přitažlivost Budo
Po druhé světové válce Budo rychle získalo pozornost veřejnosti v mezinárodním měřítku, primárně díky svým rysům, které se nevyskytovaly v běžných sportech, ale také díky tomu, že bylo lidem oporou v poválečném utrpení. Hodnoty Budo byly v té době chápány následovně:

1. Dojem, že Budo poskytuje tajemné síly umožňující menšímu člověku překonat větší a silnější protivníky.
2. Budo bylo považováno za kultivujícího ducha, jelikož umožňovalo studovat metody, jak ovládnout protivníka bez nutnosti uchýlit se k fyzickému střetu.
3. Na rozdíl od běžných sportů, jejichž smyslem je překonat soupeře, je cílem studia Budo rozvoj sebe sama, bez ohledu na fyzickou sílu, věk a pohlaví.

Přestože některé systémy Budo pořádají celou řadu soutěží, odhaduje se, že pouze kolem 5 % všech cvičenců se zajímá o turnaje. Z toho lze usuzovat, že cvičenci trénují nikoli proto, aby vítězili v různých soutěžích, ale aby nalezli autentického ducha Budo, a zřejmě by netrénovali, pokud by systém Budo následoval běžné sporty za cenu ztráty svých původních kvalit.

Bušidó a Budo
Buši (samurajská tradice) zahrnuje koncept dědičného vojáka v japonské feudální společnosti. V dobách míru zastával buši funkci úředníka pro šógunát nebo pro místní vládu. Tito profesionální vojáci studovali Budo, ale většina dosáhla pouze základní úrovně se zvládnutím jen několika náročnějších technik. Budo však studovali i obyčejní lidé, z nichž někteří v něm dosahovali skutečně vysoké úrovně dovednosti. Jelikož Budo je fyzické umění vhodné pro každého, kdo usiluje o naplnění svého lidského potenciálu důsledným tréninkem bojových umění, není přímo spojeno s bušidó.

Profil mistra Hidetaki Nishiyami
Nishiyama, narozený v roce 1928 v Tokiu, začal trénovat karate v roce 1943 pod vedením Gichina Funakoshiho, zakladatele moderního karate. V roce 1951 se stal spoluzakladatelem Japonského svazu karate (JKA) a byl zvolen do předsednictva svazu. V roce 1961 založil All American Karate Federation (dnes Americká amatérská federace karate – AAKF) jako národní amatérskou organizaci karate, v roce 1974 pak založil Mezinárodní amatérskou federaci karate (IAKF). V roce 1985 změnila IAKF název na Mezinárodní federace tradičního karate (ITKF). V roce 2000 mu japonský císař udělil vyznamenání Řád posvátného pokladu, zlatých paprsků s rozetou za propagaci japonské kultury během celoživotní výuky tradičního karate. V roce 2001 mu bylo uděleno polské vyznamenání – důstojnický Kříž řádu za zásluhy.

Mezinárodní federace tradičního karate
Členové Mezinárodní federace tradičního karate pokračují v úsilí zachovat ducha Budo v tréninku tradičního karate a propagují jeho rozvoj po celém světě ve prospěch budoucích generací odhodlaných učit se toto skutečné bojové umění.
Tradiční karate v Brně, tel.: +420 777 202 207, e-mail: tkbrno@gmail.com